Někdy bývá život přirovnáván k oceánu. Je naplněn těžkostmi. U někoho více, u někoho méně, ale skutečně spokojený není nikdo. Všichni ve své podstatě hledáme metodu, cestu, způsob, jak se s těžkostmi a překážkami vypořádat. Někdo sáhne po flašce alkoholu nebo nějaké jiné droze. Někdo se celý rok těší na dovolenou. Někomu se daří odvracet tvář od nepříjemné podoby života sexem, společenskou zábavou – ať jsou to už večírky, bary, setkání s přáteli, divadlo, sport, internet… Někomu poskytne úlevu pohled na cizí neštěstí, někdo je tvůrčí, nebo se snaží věnovat různým formám altruismu. Jsou to různé úrovně hledání štěstí, nebo alespoň hledání léku na pocity sklíčenosti a marnosti. Některé metody jsou kultivovanější, některé méně, jiné nejsou kultivované vůbec. To vše lze přirovnat k ostrovům v oceánu života. Všechny tyto ostrovy mají ale něco společné: postupně se potápí a my musíme plavat širým oceánem k dalšímu ostrovu. Myslím, že tuto podobu života známe všichni. Když zrovna zápolíme ve vlnách oceánu, vzpomínáme na minulý ostrov, nebo se těšíme na ten další - je-li aspoň na dohled. Začne-li si člověk tuto neutěšenou podobu života uvědomovat, obvykle ho zahltí pocit marnosti. Ve skutečnosti je tento okamžik klíčovým momentem života, velkým apelem na schopnost sebereflexe a velkou vnitřní sílu – bez ní není možné být k sobě upřímný, bez ní není možné si položit nejdůležitější otázku: má život smysl? Pokud ano, v čem spočívá? Teprve v tomto okamžiku se začínají v našich osudech dít opravdu důležité věci a budou se dít dál, pokud se nedáme zlákat jen dalším ostrovem. Asi bych nespočítal, kolikrát jsem si už myslel, že vím, o čem život je. Vždy se z toho ale nakonec vyklubal jen další ostrov, který se pomalu potápí. Každá filosofie, každá myšlenka, která se jevila být hodnotnou, se nakonec ukázala být jen úkrytem před životem a jeho všemi podobami. Každý takový ostrov nás na chvíli naplnil pýchou, která se ukázala být pastí, neboť právě pýcha je tou hladinou, která náš ostrov postupně zaplavuje. Co se musí stát, abychom přes rozbouřenou hladinu oceánu uviděli něco vskutku revolučního a nevídaného?
Navzdory faktu, že jsem jen ponurým obrazem trapné pýchy, který netuší, co to znamená sklonit se před skutečným poznáním, narazil jsem v životě na knihy, jejichž obsah nemá v ničem jiném obdoby: knihy Šríly Prabhupády. Jsou tak přímé a tak nekompromisní, že se vlastně nedají číst. Ale jsou tak zneklidňující, že je nelze navždy odložit. Trvalo mi dlouho, než jsem pochopil, že je není možné číst jako román, nebo zajímavou úvahu. Dají se chápat jen jejich realizací. Je to stejné jako s kuchařkou. Kuchařku můžeme číst do úmoru, ale jazyk chuť neucítí a žaludek zůstane prázdný.
A co je na těch knihách tak revolučního? Opomíjí, ba míjí všechny ostrovy! Naopak - usadí nás na koráb, na kterém se můžeme vrhnout do těch nejrozbouřenějších vod života. Jeho knihy skrývají tajemství odvahy, odvahy která není dána potlačením strachu, ale odbouráním všech důvodů jeho existence. Čím více chápeme obsah těch knih, tím více ztrácíme chuť se schovávat a odpočívat na ostrovech, které stále více odhalují svoji pomíjivou podstatu. Prabhupádovy knihy se mohou leckomu zdát kruté, jakoby nás nutily se těchto ostrůvků klidu vzdát a proto se mohou jevit bolestivě nepřijatelné. Ale je to jen snaha Šríly Prabhupády neztrácet náš čas. Nedělá kompromisy, neprodlévá v diplomatické snaze nás nevylekat. Šríla Prabhupáda totiž také ví, že nenabízí nic levného. Jeho slova, byť se mohou zdát sebejasnější, jsou skrytější než nejskrytější tajemství alchymistů - dokud nezaplatíme cenu, která je nejvyšší – cenu vlastní pýchy, která je jak neproniknutelný krunýř chránící naši nevědomost. Pýcha je naše domnělé bezpečí. I když – jak praví nesmrtelné pořekadlo - vždy předešla pád a nikdy nás neuchránila. Přesto se k ní vždy, vysíleni a poníženi neúspěchem, při první příležitosti lačně uchýlíme. Učiníme tak, třebaže máme nekonečnou řadu důkazů, že je to ochrana slabá, ba trapná. Najdeme-li ale v sobě odvahu se této „ochrany“ pustit, uvolní se nám ruce, abychom se mohli chytit něčeho mnohem pevnějšího…
Dnes většina myšlenek a duchovních nauk předestírá vizi klidu, míru a vyrovnanosti. To vše je ale jen vznešenější obal pro ostrovy, které se s námi již tolikrát potopily. Je to opět jen útěk před vlnami oceánu života, a proto se tyto vlny dříve či později prosadí. Děláme totiž tytéž věci, jen jim dáváme jiný název a máme trochu jiný přístup a ve výsledku – ať už si namlouváme cokoliv – nás obestře pocit pýchy, jak jsme to skvěle zvládli. A hladina se opět zvedá…
Šríla Prabhupáda nám ale ve svých knihách postavil koráb a sám si stoupl za kormidlo. Z rozbouřených vod, které nás jindy děsily, dělá dobrodružství na cestě ke břehu, kterému dal jasné jméno: Krišna. Jeho koráb je náročný na upřímnost a sebereflexi. Poselství knih Šríly Prabhupády nenabízí levné štěstí, ale ani nenutí čekat na posmrtný ráj. Jejich největší tajemství, zahalené až v zemité praktičnosti, spočívá v tom, že esence břehu, cíle korábu, je vlastně realizovatelný kdekoliv a kdykoliv, je to bhakti, láskyplný vztah s Krišnou.
Hubert Müller, fotograf